Ariadna 3.

10. října 2012 v 6:34 | Oli |  Ariadna

Týden ubíhá jako voda. Spolu s mladým, ctižádostivým kolegou Brownem jsme úspěšně provedli několik implantací pulmonální srdeční chlopně a mezi plánované operace patřilo i odstranění několika myxomů, benigních nádorů. Během služby je akutních případů víc. Střelná a bodná zranění, různé srdeční příhody a autonehody. Nespočet velikých lidských trápení a smutných osudů. V těchto okamžicích se musím rychle rozhodovat. Rychle a hlavně správně. Přestávám počítat, kolikrát jsem držel ve svých rukou to NEJCENNĚJŠÍ, lidské srdce. Kolikrát jsem jej znovu přinutil bít! V tu chvíli se stávám Bohem, protože lidé bojující o život, ho ve mně vidí. Věří, že je zachráním. Věří, že díky mně přežijí. Věří, že umím dělat zázraky. Kéž bych to uměl…

Ozve se zaklepání na dveře mé pracovny.
"Dále," očekávám doktora Browna.
"Profesore Ashbo, chtěl jste se mnou mluvit?"
"Ano, pane kolego. Chtěl bych znát Váš názor," oznámím Brownovi, aniž bych se na něj podíval. Ukážu mu snímky MRI pacienta se vzácným angiosarkomem.
"Můj názor?" Brown je očividně zaskočený. Jen kývnu. Teď se uvidí, zda se v Brownovi mýlím nebo je můj profesionální odhad správný. Netuší, že skládá malou, ale důležitou životní zkoušku. Samozřejmě, atestaci má splněnou, ale ještě ji nesložil u mě! Pokud neobstojí, druhou šanci mu nedám. Brown velmi pečlivě snímky studuje. Jako chirurg je velmi schopný, důsledný a cílevědomý. Velmi nadaný! Hodlám ho podpořit a vést v jeho slibné kariéře. Po pečlivém prostudování a zvážení, se na mě můj budoucí zástupce podívá a řekne:
"Tady, profesore," ukáže na pravou srdeční síň.
Zásah! Mám radost, ale nedám nic najevo. Nesmím. Brown však pokračuje trochu ustrašeně. "Do toho, Dane!" Říkám si v duchu. "Jen do mě!!"
"Nejsem si jist, profesore Ashbo. Myslím, že jde o angiosarkom, tady v pravé srdeční síni." Jsem velmi rád, že mě nezklamal. Poznává velmi vzácný maligní tumor. Ale ještě ho potrápím.
"Myslíte si to nebo jste si jist, kolego?" Jsem na něj tvrdý. Musím být. Brown se zhluboka nadechne a odpoví:
"Jsem si jist, profesore."
Už je i jeho hlas pevnější. O to mi jde. Chci, aby získal potřebnou sebedůvěru, i když hovoří s uznávaným chirurgem. Chci, aby se naučil stát si za svým názorem, právě za svou diagnózou. "Výborně, Dane, souhlasím s Vaší diagnózou. Budete operovat Vy." Nyní se můžu věnovat dalším výsledkům testů ostatních pacientů, mezi nimiž je i Tamzin. Brown se na mě vyplašeně podívá. Ví stejně dobře jako já, že jde o nesmírně náročnou operaci. Většinou jsou tak těžké případy výhradně mou doménou. Navíc jejich prognóza je opravdu smutná…
"To myslíte vážně, profesore? Já mám vést operaci?" Vím přesně, jak se teď Brown cítí. Pyšně, také zodpovědně a nejistě. Svázaný pocitem, že nesmí zklamat. Stejně jako já, když jsem od primáře dostal první velkou šanci. Teď je na mně, abych se k talentovanému chirurgovi zachoval stejně vstřícně, se stejnou důvěrou v jeho schopnosti a předal mu své cenné zkušenosti.
"Nějaký problém, kolego?" Tvářím se vážně a zároveň s naprostou sympatií.
"Ale… ale, nikdy jsem nic takového neoperoval. Co když udělám chybu?" Zapochybuje o sobě Brown. "Dane, budu hned u Vás. Budu Vám asistovat. Nemůže se nic stát. Věřím Vám. Vím, že to zvládnete, kolego!" Povzbudím doktora Browna a pokynu mu k odchodu gestem noblesse oblige.
"Děkuji, profesore! Nezklamu Vás! Slibuji." Brownovi se třese hlas. Lehce se pousměji a řeknu:
"Já vím, Dane! Ale teď už běžte, pacienti Vás potřebují…"

Zapadající slunce rozlévá svou zář. Tamzin se den ode dne lepší, už brzy ji propustím. Zítra večer mě čeká ta snobská party u starosty. Raději bych byl se svou rodinou. Myslím tím Nikkiho, Chrise, Kat a počítám do ní i svou Tamzin. Už jsem milou plavovlásku na bratrovu farmu vzal. Od té doby se mě Chris na Tamzin ptá vždy, když se vidíme.

Připravuji se na slavnostní večer. Jsem opět velice nervózní. Nemám ráda tak velkolepé akce, jsem spíše plachá a uzavřená, ale je čest být pozvána přímo samotným starostou. Skutečně mi leží na stole pozvánka? Stále nemohu uvěřit. Být součástí velevážené společnosti, místní smetánky. SPOLEČNOST. Toto slovo mě příliš nenadchne. Spíš vyděsí. Svírá mě nepříjemný pocit uvnitř a vně, jako bych byla spoutána provazy, těžkými řetězy. Zápasím se svými hustými rudými vlasy, které se zrovna nyní odmítají chovat podle mého přání. Ani jeden pramínek neposlouchá. Přitom nemám žádný důvod k nervozitě. Mezi ostatními hosty společnosti se lehce ztratím. Vydechnu a rozhodnu se nechat vlasy volně rozpuštěné. Musím se ještě namalovat. Zvolím kouřové líčení. Nakonec obyčejná řasenka postačí, protože mé řasy jsou samy o sobě husté a dlouhé. Ještě upravím obočí a na své plné rty nanesu pouze lesk. Tak, hotovo. Decentní tmavomodré sametové šaty mám už nachystané. Je nejvyšší čas. Nezapomenu navonět spodní část hrdla, vzadu šíji, místo za ušními lalůčky a zápěstí oblíbeným parfémem z růžového oleje. Miluji růže, jsou mou vášní. Má chodidla vklouznou do tmavomodrých lodiček. Vezmu kabelku. Hlavně nezapomenout pozvánku. Taxi už stojí před domem. Nasednu a vyrazím do společnosti.

Přesně takový nudný a falešný scénář očekávám. Nuceně konverzuji s pozvanými hosty o ničem. Ženy mě svými lacinými pohledy vyzývají, svádějí. Jsem tajným milencem ze snů každé ženy z Indianapolis. Já sním o jediné rusovlásce a ta mezi nimi není. Ještě chvilku to vydržím, abych starostu neurazil a půjdu domů. Tohle je jen ztráta mého drahocenného času. Večírky a podobné oslavy nejsou nic pro mě. Pokládám skleničku s nedopitým Chardonnay na stůl a chystám se nenápadně zmizet.

Vysedám z taxíku před starostovou rezidencí. Nikdy v životě jsem tady nebyla. Nebydlí snad v domě. Starostova přepychová vila vypadá jak malý zámek. Působí dojmem malého impéria. U vchodu ukážu pozvánku a mohu vejít dovnitř. Procházím hlavní chodbou. Stěnám dominují nádherné obrazy v drahocenných, zdobených rámech. Nádherná umělecká díla. Na mě i přes svou jistě vysokou cenu působí až příliš chladně. Osobně bych tam raději měla zarámované portréty svých nejbližších. Své rodiny. Obrazy lidí, které miluji. Vystupuji po schodech a má nervozita opět stoupá. Většina boháčů se už vesele baví. Všude zní šum tlumených hlasů. Zesilují. Nyní změť hlasů slyším zřetelně. Na mně je udělat ten poslední krok na terasu, kde je party v plném proudu. Zhluboka se nadechnu. Vcházím.

Rozhodnu se odejít. Fortuna však v pravou chvíli zasahuje svou vyšší mocí. Ve stejném okamžiku se na terase objeví ona. Žena mých snů. Sára. Stejně jako ostatní hosté i já bez dechu sleduji její hvězdné entrée. Kráčí zvolna a lehce, jako by se vznášela. Doslova mezi společnost vtančí. Působí dojmem svůdné krásy, přesto kolem ní cítím atmosféru nevinnosti. Jedinečné spojení dvou kontrastů. Hosté hlasitě povzdechnou. Následně oněmí úžasem. Zraky všech se upřou na nádherné stvoření. Muži Sáru sledují obdivně. Ženy mají v očích pochopitelně závist. Starosta hned Sáru vítá a znovu všem připomene, že jde o klavírní virtuosku a umělkyni, která okouzlila celé Indianapolis. Sára netuší, že ji celou dobu, kdy konverzuje se starostou, ze svého místa z povzdálí tajně pozoruji. Je rozkošná. Greg ji představuje svým velmi vlivným přátelům. Už odejít nechci. Přemýšlím, jak se k této přitažlivé ženě přiblížit. Jak jen půvabnou princeznu oslovit? Dnes večer mám jedinečnou šanci, kterou musím využít. Stále ji však obklopují všichni ti mocní boháči. Sára se občas jemně usměje, chová se velmi distingovaně.
"Dámy a pánové, věnujte mi pozornost, prosím. Jak jste si jistě dávno všimli, pozvání na dnešní oslavu přijala slavná pianistka, Sarah Dumont", oznámí starosta po cinknutí do skleničky nám všem. Pokračuje v proslovu, který si očividně na rozdíl od překvapené, snad i vyplašené Sáry, užívá.
"Sáro, nám všem je ctí, že jste tady. Využiji tuto vzácnou příležitost. Poprosím Vás, zda můžete poctít mne a mé hosty krásou, kterou umíte vykouzlit na piáno jenom Vy," vyzve Sáru, aby zahrála, sám Greg. Všichni se jako na povel přesuneme do obývacího pokoje, kterému majestátně dominuje bílé křídlo. Dokonalý mistrovský kousek. Už se nemohu dočkat, až Sára pohladí svými dlouhými, štíhlými prsty jednotlivé klávesy a rozezní struny piana. S graciézností usedá za křídlo, vypadá opravdu nadpozemsky krásně. Stoupnu si ke křídlu, obklopili ho i ostatní. Sára je, bohužel, natolik soustředěná, že mou přítomnost vůbec nevnímá.

Jsem starostou vyzvána, abych zahrála. Posadím se za překrásné křídlo a zeptám se, která skladba má v místnosti v příštích minutách zaznít. Budu doufat, že hosté znají "jen" klasické klavírní hity od nejznámějších skladatelů a někdo na mě nevytáhne třeba Debussyho. Clair de Lune bych z patra nezahrála. Věřím, že už je většina smetánky pořádně společensky unavena a mou případnou chybu ani nezaregistruje. Zatím se překřikují. Starosta si přeje Chopina, ostatní Mozarta, zaslechnu i jméno Rachmaninov. To je skvělý výběr. Ale nikdo z nich nedokáže říci přesný název vytoužené skladby. Výběr zůstává nakonec na mně. Starosta chce Chopina, proto volím Revoluční. Když položím ruce na klávesy, ozve se do nadcházejícího ticha jemný, velice příjemný hlas se svým přáním:
"Prosím o Beethovenovo Allegretto z Tempest." Úplně strnu. Náhle nikoho a nic nevnímám. Jen sametový hlas, který právě vyslovil přání. Zapomínám na nesmyslné výkřiky opilých hostů. Tento člověk přesně ví, o čem mluví. Když zvednu pohled, rozechvěji se. Mé oči se střetnou s nejkrásnějšíma modrýma očima barvy moře u francouzského pobřeží. Dívám se do tváře mladého sexy muže s černými vlasy. Vypadá jako princ. Je hříšně krásný. Jak mám zahrát Allegretto , když jsem právě zapomněla noty? Náš vzájemný pohled trvá jen pár vteřin, přesto se mi zdá, že trvá věčnost. Od jeho snad až ledově modrých očí se nedá odtrhnout. Očarovaly mě? Připoutaly. Cvak… pouta se semkla. Srdce mi prudce bije, jako by chtělo puknout. Zrychlí se mi dech. Nedokážu říci jediné slovo, jen mu kývnu na znamení souhlasu a rozehraji milovanou Bouři. Stále na sobě cítím jeho pohled. Pociťuji spalující žár společně s ledovým chladem. Hned jak dohraji, hosté mi tleskají. On také. Jemně se usmívá. Divím se, že se stále udržím na nohou. Cítím, že se celá třesu. Můžou za to ty ledově modré oči? Vzpamatuji se ze svého snění. Jdu se napít vody. Potřebuji jít chvíli na vzduch. Musím se nadechnout…

Sleduji, jak Sára odchází na terasu. Modrá barva sametových šatů dokonale ladí s její rudou hřívou. Jsem jako lev, který loví svou kořist. Trpělivě čeká, až se oběť oddělí od stáda a pak přichází TA chvíle, kdy zaútočí. chvíle nastává nyní. Vydám se za ní. Nabízí se mi příležitost, kterou si nenechám nikým vzít. Slunce už dávno zapadlo a nebe nad Indianapolis je sametově černé. Zdobí jej křišťálově modré hvězdy. Rudovláska stojí u stolu a pije vodu. Je ke mně otočena zády a nemá o mé přítomnosti tušení. Chvíli se kochám pohledem na její nádherné vlasy, se kterými si opět pohrává jemný vánek. Hebké vlasy ji zdobí jako hedvábný závoj, vlnitý a dlouhý až do pasu. Šaty zvýrazňují dokonalé křivky Sářiny postavy. Jsem uchvácen krásou Sářina štíhlého těla. Její pokožka září v lesku hvězd jako perla. Budu o ní snít celou noc. Jaká asi její pokožka je? Jemná? To jsem si jistý, ale pak? Bude hebká a rozpálená nebo hladká a studená?
"Smím Vám nabídnout sklenku Chardonnay?" Tiše Sáru oslovím. Obrátí ke mně svou tvář. Její dlouhé řasy se jí dotýkají, modré oči jsou vyplašené. Přestože hvězdy jasně září, lesk dvou safírů oslnivou hvězdnou zář zastíní. Safíry se rozšířily a jejich barva se mění na modrozelenou, která se odráží od její bílé tváře. Pokožka se jí leskne a na tváři se kudrnatí pramínky rudých vlnitých vlasů. Vše na ní je nádherné, oslňující. Neposkvrněná, dokonale lesknoucí se pleť. Její modré oči, plné rty, jemný nosík. Sára neví, co říct. Náhle její oči potemní znepokojením. Proto pokračuji sám.
"Hrajete skutečně mistrovsky," usměji se na ni.
"Děkuji," pronese tiše Sára.
"DJ Ashba," představím se viditelně zaskočené rusovlásce a podávám jí ruku. Oči mi při pohledu na Sáru zněžní.
"Sarah Dumont," Sára mi nejistě podává tu svou. Cítím, jak se chvěje.
"Je mi velkou ctí", něžně vezmu Sářinu ruku do dlaně, opatrně, abych její křehkou ruku nezlomil a přiblížím ji ke svým hřejivým rtům. Jemně ji políbím. Jsem zcela omámen. Její krásou pronikající tmavým sametem noci. Sářinou krásou a JEJÍ vůní, vůní růží.



Mí milí čtenáři,
dávám sem právě zmíněné Allegretto z Beethovenovy Bouře. Tu část Bouře, kterou si přál náš pan chirurg. Jsou tu, jak vidíte, i noty. Protože sama Bouři miluji, už noty také při hraní nepotřebuji. Užijte si nebeskou hudbu. Tak nějak si představuji, že ji mohla Sára zahrát pro Darena.♥
Oli.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mašlička mašlička | 10. října 2012 v 8:25 | Reagovat

Bouři ve tvém podání vždy ráda poslouchám.

2 PJ PJ | Web | 10. října 2012 v 16:30 | Reagovat

Páni máš perfektní rukopis! Kéž bych já uměla takhle psát. :D
Ke článku. Přečetla jsem si první odstavec a musela se vrátit na začátek. Je to nádherné, dokonalé čtení!

3 Oli Oli | 10. října 2012 v 17:20 | Reagovat

[1]: ♥♥♥

[2]: Pěkný podvečer Peti :),
chci ti velmi poděkovat za tvá velmi milá slova. Pohladila. Mám velkou radost, že se ti Ari líbí.
Měj se moc hezky! :)

4 Autumn. Autumn. | Web | 10. října 2012 v 17:52 | Reagovat

Ahoj Oli! :*
Musím povedať, že nádherne píšeš. :) Každý človek, ktorý dostane/dostal od teba nejaký list sa musel usmievať už len pri pohľade na tvoje písmo. ^^ Cítiť z neho tvoju nehu a teba samú.. a to je na tom najkrajšie. :) Ja škriabem ako kocúr. :D
A čo k Ariadne? :) Nuž, len toľko - teším sa na ďalšie časti... A drahá moja, prosím, vysvetli mi, ako dokážeš tak nádherne písať? :P :* .. závidím ti to, v dobrom. ^^
Pekný večer ♥

5 Oli Oli | 12. října 2012 v 6:56 | Reagovat

[4]: Ahoj Verunko :),
to písmo vypadá takto zvláštně, ale psané propiskou to nebylo téměř vidět. :D
A děkuji!
Ty píšeš velmi krásně!! Tvá povídka o tom, že NIC NETRVÁ VĚČNĚ, čtenáře velmi osloví.
Jinak já toho spoustu "vymyslím" v noci x)), když se tak třeba proberu. Mám u sebe tužku a papír, hned po ruce :D, je lepší načmárat nějaké klikyháky, které ráno pracně luštím x)), než vše do rána zapomenout... :D :D x))
Hezký den! :)

6 Autumn. Autumn. | Web | 12. října 2012 v 14:43 | Reagovat

[5]: Ahoj Oli! :)
..no, ja som napr minule o druhej ráno musela vstať lebo som mala dobrý nápad na poviedku :D :D Tak som si zapísala aspoň nejaké body.. :)
A čo sa týka mojej poviedky o tom, že Nič netrvá večne.. hodila som ju na blog. :) V tej zmenenej verzii, s ktorou som sa dostala na ten literárny tábor :) ... Je tam hlavne pre teba, uži si ju :3
Pekný zvyšok dňa moje drahá :) ♥

7 Oli Oli | 12. října 2012 v 17:51 | Reagovat

[6]: Hezký večer Verunko:),
vidím, že "Paní Múza" si vybírá tedy prazvláštní čas na návštěvu... x) :D
Tvá "Nothing lasts forever" mě velmi potěšila. "Nic netrvá věčně" na oroseném potahu, to říká vše.

Moc děkuji!
Měj se moc hezky! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama